Den osmý – výstup na Adamovu horu

Sice jsme šli spát brzo ale ani tak budíček před druhou ráno nebyla žádná hitparáda. Začátek byl slibný rovinka a pár schodů. Při tom nás Ondřej vpravil do tajů showbiznysu, který ovšem sleduje maximálně jednou měsíčně a rozhodně ne při pracovní době. Pak se kadence i výška shodu začala rapidně zvedat a začalo se ozývat první halekání. Po cestě jsme potkali spousty občanů ze sovětského svazu ale také z čech. Respektivě čechů tam bylo tolik, že na vrcholku to vypadalo spíš jako na Sněžce než kdesi na Srí Lance. Náš čas byl fenomenální cca dvě a půl hoďky, takže se na východ čekalo asi hodinu. Byla tam celkem kosa, místní se schovávali v nějakém bunkru, kde leželi na zemi, tak jsme se tam vetřeli. Jakmile začalo svítat, začal i ceremoniál (halekání, mlácení do bubnů a pobíhání v prostěradlech). Pohled to byl ovšem fantastický.

Když bylo vše řádně zdokumentováno, vydali jsme se na cestu dolů. Za mě to bylo horší jak nahoru. Po cestě nás překvapil pán o berlích s jednou nohou, který vyšel cca do poloviny, kde začal žebrat. Za tento výkon byl obdarován pár rupijema. 

Kolem deváté ráno jsme byli zpátky na základně, hodili si sprchu a dali snídani. Django nás naskládal do auta a vyrazili směr Nuwara Eliya. Cesta trvala asi čtyři hodiny, následovalo rychlé ubytování a návštěva továrny na čaj. Někteří už tuší, co dostanou pod stromeček J. Zítra ráno vyrážíme vlakem do města Ella.