Tádý dádý dádý da a to je vše přátelé

Uteklo to jako voda a zítra ve tři hodiny místního času odlétáme směr k bílým Vánocům v ČR. Doufám, že se Vám tu líbilo tak jako nám, mějte se hezky.

Jindřich,  Raduš, Terez, Dřevák,Martin 

a Ondřej 

Den třináctý, čtrnáctý a patnáctý – no internet connection

Po delší odmlce, se opět připomínáme. Během těchto tří dnů jsme museli vyměnit hotel, páč ten původní byl pouze na tři noc a pak už neměli volno. Běhali jsme chvíli po pláži a vyptávali se a na konec jsme o hotel vedle. Je tu trocha bída s internetem, takže to jen do začátku na vysvětlenou.

Na dva dny jsme si půjčili skútry a vydali se podél pobřeží. Jeden den směr Gala, kde je historická pevnost a po cestě samozřejmě koupačka. Bylo to celkem 60km, takže nás pak mírně boleli zadečky. Největší peklo ale byla místní doprava, zejména pak autobusy. Jejich strategie je jasná, troubím blikám co to dá, jedu po prostředku silnice a kdo se nevyhne, má smůlu. Takže jakmile se ozvalo troubení autobusu (všichni mají to stejné), co nejvíc jsme se natlačili ke krajnici a čekali, než se ten psychopat přežene. Po cca 10km Dřeváky chytli policajti, vypadali jak Vinetů s Bridget Jonsenovou takže asi proto, ale naštěstí chtěli vidět jen pas..

Druhý den, jsme vyrazili na opačnou stranu, kde měli být pláže, kam želvy snáší vajíčka, jakože ochutnáme želví polévku. Bohužel se nám je nepodařilo najít, takže po 70km jsme si řekli a dost, dali kávu a jeli zpět. Po příjezdu na ubikace se nám zdálo opálení nějaké výraznější, ovšem sprcha vše vysvětlila. Jsou tu dva druhy dopravních prostředků, buď hybridní auta nebo jedu na vše co hoří a vejde se do nádrže. Převažuje ovšem ta druhá možnost, která po 140km zanechala výrazný potah na našich tvářích.

No a dnes už žádný motocyklový závod nekonal a celý den jsme strávili on da bíč. 

Den dvanáctý - vlny tu jsou

Dnešní program byl opravdu vydařený. Jídlo, pití, koupačka, opalovačka a pořád dokola. Proběhli i hrátky ve vlnách - Jindřich naražené zápěstí, já mám něco s ramenem. Kolem páte odpoledne jsme se odslanili a vyrazili po pláži kolem místních restaurací. Skončili jsme v jedné, která byla ve stylu reage. Kromě toho, že měli happy hours na koktejly, Dřevák snědl všechny plody moře, tak nám resp. Jindřichovi, obsluha nabízela nějaký zelený pytlíček. Snad abychom si tady píchali tu marihuanu nebo co. Zdvořile jsme odmítli. Aktuálně sedím u pláže a píšu blog levou rukou, moc mi to nejde tak aspoň přikládám pár fotek.

Den jedenáctý - jdeme se válet

Po deseti dnech si taky zasloužíme trocha toho relaxu. Takže dnes jsme přejeli do plážového města na jihu Srí lanky jménem Mirissa. Je to tu hroznej vopruz, je tady asi 30 stupňů, pořád svítí sluníčko a musíme se buď poflakovat na pláži nebo ve vlnách. Hezký zbytek dne :)

Den desátý – máme rádi zvířata

Ráno začalo menší rozcvičkou, vyšlápli jsme si mini Adams peak. Byla to opravdu pohodová procházka s krásným výhledem na konci. Cesta vedla čajovými plantáži, kde jsme se opět ujistili, že trhání čajových lístků není nic pro nás.

Pak nás Django protáhl kouskem džungle k pohlednicovému železničnímu mostu s tunelem. Po cestě se na nás nalepily krve žíznivé pijavice, pro lepší představu foto níže. Po zastavení všech krvácení a obnovení základních životních funkcí, Django koukl na hodinky a prohlásil, že máme ještě 15min než pojede vlak. Zavelil a vyrazili jsme do vlakového tunelu. No a jako správný šprýmař začal dělat, že jede vlak. Samozřejmě, nebylo v naši silách rozpoznat, jestli se jedná o žert nebo o nějaký druh hynduistického objetování. No zdrhali jsme, co nám síly stačily. Vlak samozřejmě přijel až asi po 20minutách. Po nafocení pár desítek gigabajtů fotek následovala cesta směr národní park Uda Walawe. 

Cesta trvala asi tři hoďky a zbylo dostatek času na safari, které původně bylo v plánu druhý den.  Byl to fakt zážitek, sloni se procházeli kolem nás, bůvoly se chladili v jezírkách, krokodýli relaxovali u bažin.. Celé to trvalo dvě až tři hoďky a všechna paměťová média byla zaplněna. Večer jsme lupli dvě pivka a šli spát. Příspěvěk publikuju až teď, páč jsme neměli net.

Den devátý – cesta vlakem

Ráno jsme si přivstali, abychom stihli vlak do Elly v 9:30. Abychom byli ekonomicky efektivní, bereme si pokoje po třech. Jindřicha a Ondřeje si točíme, ale pokaždé když Ondřej spí s Dřevákama, je pokousanej od blech. Asi náhoda.  

Rychle jsme se nasnídali, na Jindřicha a už jsme si to šinuli na nádraží. Koupili lupeny za 60 rupií = 10 Kč =  60 km, jakože hodně dobrá prajz. Bohužel hnedle po příchodu na perón jsme se dozvěděli o nepříjemném zpoždění 1,5h, načež se Django začal hihňat a prohlásil „welcome to Sri Lanka“. Při čekání jsme si Djangem povídali, že bychom hrozně rádi semínka čili papriček jakože „red peppers seeds“. A že no problém, že můžeme jít hned vedle na trh, že máme čas vzhledem ke zpoždění. Říkáme ouki douki jdeme. Chvíli pobíhal po trhu a na konec vykřikl, že to má a donesl červenej igelitovej pytel. Tak jsem si ho vzal stranou a začal jsem mu vysvětlovat, že uvnitř chili papriček není deseti metrovej igelit. Následoval výbuch smíchu a pak dotáhl půl kila papriček.

Z hodiny a půl zpoždění se na konec vyklubaly dvě a půl hodiny. Cestu asi není nutno popisovat, přikládám fotky (snad).

Po příjezdu do Elly nás Django čekal na nádraží a vyrazili jsme do města (cca 1,5 minuty). Během této chvilky si Dřevák vytáhl z ruky pijavici, které jsme už potkali na Adams peak. Véča byla typická místním poměrům, hamburgery, pizza a mooooc jsme si pochutnali. Rýže dobrá ale je potřeba to proložit.  Django je borec a sehnal ubytování s „nice view“.  Takže hrajeme žolíky no a to pívo gustujeme.

Hoj  

Den osmý – výstup na Adamovu horu

Sice jsme šli spát brzo ale ani tak budíček před druhou ráno nebyla žádná hitparáda. Začátek byl slibný rovinka a pár schodů. Při tom nás Ondřej vpravil do tajů showbiznysu, který ovšem sleduje maximálně jednou měsíčně a rozhodně ne při pracovní době. Pak se kadence i výška shodu začala rapidně zvedat a začalo se ozývat první halekání. Po cestě jsme potkali spousty občanů ze sovětského svazu ale také z čech. Respektivě čechů tam bylo tolik, že na vrcholku to vypadalo spíš jako na Sněžce než kdesi na Srí Lance. Náš čas byl fenomenální cca dvě a půl hoďky, takže se na východ čekalo asi hodinu. Byla tam celkem kosa, místní se schovávali v nějakém bunkru, kde leželi na zemi, tak jsme se tam vetřeli. Jakmile začalo svítat, začal i ceremoniál (halekání, mlácení do bubnů a pobíhání v prostěradlech). Pohled to byl ovšem fantastický.

Když bylo vše řádně zdokumentováno, vydali jsme se na cestu dolů. Za mě to bylo horší jak nahoru. Po cestě nás překvapil pán o berlích s jednou nohou, který vyšel cca do poloviny, kde začal žebrat. Za tento výkon byl obdarován pár rupijema. 

Kolem deváté ráno jsme byli zpátky na základně, hodili si sprchu a dali snídani. Django nás naskládal do auta a vyrazili směr Nuwara Eliya. Cesta trvala asi čtyři hodiny, následovalo rychlé ubytování a návštěva továrny na čaj. Někteří už tuší, co dostanou pod stromeček J. Zítra ráno vyrážíme vlakem do města Ella.